Serafíni, duchovní kanál a Svatá Hildegarda von Bingen

Jednou takhle, asi před čtyřmi lety, jsem seděl u stolu a poslouchal jsem své oblíbené skladby a videa na You Tube. Byl to příjemný den, poslouchal jsem samé žalmy a duchovní písně v aramejštině, angličtině, latině, hebrejštině, prostě pohoda. S přestávkami jsem se tomu věnoval víceméně celý den. K večeru jsem měl v jedné chvíli pocit, že mi vede z temene hlavy úzké, dlouhé vlákno někam nahoru, kam jsem až nedohlédl, ale věděl jsem, že pokračuje dál a dál. O jednom duchovním víru jsem už tady dříve psal, takže mě to nepřekvapilo ale to se týkalo přímo mě, mé osoby. Vydal jsem se nahoru po vláknu, abych zjistil, kam vede. Stoupalo výš a výš, ze vzdálené perspektivy jsem viděl jakoby procházelo třemi triádami nebeských světů a končilo v poslední z nic. Docela mě to zarazilo, protože tak daleko jsem se ještě nikdy nedostal. Později jsem si nalistoval ve wikipedii angeologii (nauku o andělech) a našel jsem obraz od Francesca Botticini - Nanebevzetí Panny Marie. Tak nějak to vypadalo, ale překvapila mě jedna věc. To rozdělení na triády mi tam nesedělo, vnímal jsem, že první triádě (oblast nejblíže Bohu) jsou jen dvě kategorie, a sice Serafíni a Cherubíni, ve druhé skupině byly Trůny, Panstva, Ctnosti, Mocnosti a Knížectví (Vládci) a v poslední Archandělé a Andělé. Dohromady tedy devět kategorií, ale jinak rozdělené. Tři triády ustanovil Pseudo-Dionysus Areopagit v první polovině 6. století a ostatní toto rozdělení po něm jen přejímali. Sledoval jsem to dál a nakonec jsem našel seznam duchovních autorit, které sledovaly stejnou věc a ejhle, jedna byla na mé straně. Svatá Hildegarda z Bingenu uváděla ve svém díle Scivias totéž rozdělení, které jsem viděl i já. Stala se mi ihned sypatické a vrhl jsem se na její životopis. Žila v letech 1098 až 1179, její žívot byl velmi bohatý a plodný, byl i zfilmován. Natolik mě uchvátila její osobnost, že jsem chtěl zajet za ní do Bingenu, ale nějak z toho sešlo, nicméně myslím, že od té doby intenzivního zájmu jsme stále v kontaktu. Na tento text, který dnes píšu jsem se chystal skoro dva měsíce a před třemi dny mi Svatá Hildegarda z Bingenu řekla, že kdyby byla jako já, tak ještě dneska bloumá se svými sestrami v lesích kolem Rýna. (To je narážka na situaci z jejího života, kdy odešla ze svého domovského kláštera a založila nový uprostřed lesů na darovaném pozemku - viz film.) Až jsem se trochu zastyděl. Ale abych pokračoval. Na konci vlákna vedoucí těmi světy jsem viděl postavu, jakou ještě nikdy předtím. Věděl jsem, že je to představitel nejvyšší, serafínské úrovně (jak jsem to věděl? - tak to nevím). Obvykle se tyto bytosti popisují jako andělé se šesti křídly, já jsem viděl osm. Když jsem počet křídel ověřoval v dostupných zdrojích, narazil jsem i na deset, takže jsem klidnější. Na hlavě měl tiáru (třístupňová kuželovitá koruna, jakou kdysi nosil i papež) a po obvodu každého stupně byla řada očí, které se dívaly do všech stran a do všech světů. Prostě trvalý, všepronikající a všudypřítomný pohled a vhled, před kterým není úniku. Ale přitom neznamenal hrozbu ani nebezpečí, pouze vyjadřoval myšlenku - před Bohem nic nezůstane skryto. Celý obraz byl klidný, pokojný, komunikace byla střídmá, probíhala beze slov. Snažil jsem se zjistit, co se to stalo a proč, kdo to spojení vytvořil a tak podobně. Na nic kloudného jsem ale nepřišel, ale bylo to jako bych plaval v nekonečném oceánu Boží Milosti. Vrátil jsem se nazpět ke svému stolu, ta linie tam byla stále. No nic, za nějaký čas jsme se museli vystěhovat, majitel domu, který jsme měli pronajatý, ho chtěl zpět. Měli jsme vyhlédnutý jiný dům, ale v době vystěhování nebyl ještě k dispozici, takže tři měsíce jsem bydlel v provizorním podnájmu. Z hlediska spojení a vytvořené linie do duchovního světa to byla taky zajímavá zkušenost. Dokud jsem bydlel na to starém domě, vlákno časem zesílilo a byl něj docela slušný kanál, řekněme tak 10 - 15 cm v průměru. Měl bílozlatou barvu s takovým zvláštním leskem, který jsem nikde kolem sebe neviděl, ale znal jsem ho z barev čaker. Ty mají taky takový zvláštní lesk, možná to je vlastnost pouze duchovního světa. Teď jsem si vzpomněl na ještě jednu věc. Jemněhmotné smysly. Když někdy mluvím o duchovním světě a duchovním vjemu, říkám, že je vnímám svými duchovními smysly, které jsou vlastní duchovnímu tělu, které je pak zprostředkovává mému fyzickému tělu a potažmo mému vědomí osoby. Nikde jsem pro tuto teorii nehledal nějaké potvrzení, protože vím, že to tak je. Jak to vím? Jednoduše. Já mám oční vadu, kdy se mi plete zelená a hnědá barva. Je to asi vrozená vada, vzpomínám si, že ve třetí třídě jsme kreslili strom a já jsem nakresli zelený kmen a hnědé listy a pamatuju si to jen proto, že se mi ostatní smáli a já jsem nevěděl proč. Dnes to vím a je to báječný důkaz toho, že mám jemněhmotné smysly, protože když se dívám jenom jimi, vím naprosto přesně co je zelená a co je hnědá barva. A obě mají ten zvláštní lesk. Ale vraťme se k mému kanálu. Po přestěhování na dočasný podnájem jsem věděl, že tam dlouho nebudu, své věci jsem si ani nevybaloval, bylo to velmi provizorní bydlení. Kanál nikde. Po nějakých třech měsících jsem se opět stěhoval, pokoj je mnohem větší, velký psací stůl, klid, vytvořené duchovní prostředí, na místní podmínky prostě luxus. Po čase mě napadlo (anebo možná ani ne mě) podívat se na ten světelný kanál, který mě před lety napřímo spojil s duchovními hierarchiemi. Jistě, od té doby uplynula spousta času, událo se hodně věcí (budu o nich psát později), ale jak to vlastně vypadá dnes? Nebudu napínat, je tady, sedím v něm celý a má v průměru tak dva metry. Znamená to, že pokaždé, když sedím u stolu, sedím v oboustranně proudící bílozlaté energii. Nic zvláštního pro to nedělám, prostě se to děje. A že se to opravdu děje, tak to vím zcela určitě.