O smrti.

 Dnes budu psát o smrti. Ne o tom, co si můžete vyhledat na internetu nebo v různých knihách, ale o mém pohledu a osobní zkušenosti. Asi před deseti lety mi zemřela matka. Bylo to po dlouhodobé Alzheimerově chorobě, kdy funkce mozku pomalu slábla a tělo bylo paralyzováno. Poslední dva roky byla v domácí péči u mé dcery, která se, kromě svých ošetřovatelských povinností v hospici, kde pracovala, o ni svědomitě starala. Žil jsem tehdy v jiném městě a pracovně jsem byl velmi vytížený. S dcerou jsme si volali a vždycky jsem měl dojem, že je všechno v pořádku. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem vnímal duši matky, nikoli stav jejího fyzického těla. Ano, tělo bylo na ústupu, ale duše byla stále stejně aktivní, čilá, stále stejně vnímavá, účastnila se okolního života tak, jako by byla ve zdravém těle. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že ačkoliv těla nemocných jsou nefunkční, nehybná, různě poškozená a zdánlivě nic nevnímají, jejich duše jsou stále akceschopné. Nicméně nastal den pohřbu, loučili jsme se v kostele církevním obřadem.  Seděl jsem v lavici v první řadě, kněz prováděl obřad zádušní mše a najednou jsem si všiml, že má matka, tedy její duše, sedí přede mnou na židli a sleduje ceremonii. Chvílemi se zadívala na účastníky obřadu, chvílemi na kněze a vypadala, že ji všechno velmi zajímá. Po mši jsme nastoupili do aut, odjeli na hřbitov, rozloučili se ještě jednou, tentokrát s mrtvým tělem ve hřbitovní kapli a pak jsme u hrobu hrstí hlíny definitivně její pozemskou pouť ukončili. Zvolna jsme šli k místní restauraci na závěrečné posezení smutečních hostů a já jsem viděl před svýma očima obraz příchodu duše své matky na onen svět. Bylo to velmi úlevné, dokonce příjemné, vidět jak se věci dále dějí. Viděl jsem scénu, kde na jedné straně, napravo, stáli její rodiče (tj. mí zemřelí dědeček a babička) a její sestra, která již dříve taky zemřela. Má matka přicházela zleva a všichni se radostně usmívali, jako vždy, když se setkávali a já jsem byl s nimi. Sestra ji objala a řekla: Kde jsi byla tak dlouho, Martičko a ona jí na to: No to víš, trochu jsem se zdržela. Prostě radostné rodinné setkání. Pak se všichni otočili zády k místu pozorovatele  a pomalu odcházeli. Celá scéna byla osvětlena jasným, bílým, jakoby mléčným světlem, které nemělo jasný zdroj, nebyla tam zřetelná  podlaha ani zem, nebylo tam nic jiného, kromě těchto postav. 

Velmi mi to připomínalo obrazy z filmu Náš domov , který jsem viděl před mnoha lety a který vlastně pojednával o stejné tématice.   

Další zkušenost přišla o šest let později, kdy zemřela má mladší sestra. Po rutinní zdravotnické prohlídce zjištěna rakovina, zasažené lymfy, rychlý průběh. Před její smrtí , kdy byla již v hospici, jsem ji byl navštívit a tam mi řekla, že si nepřeje pohřeb v kostele a ať na jejím pohřbu řeknu pár slov já. Dále mi řekla, že by byla ráda, kdybych v jejím, jinak prázdném domě, bydlel já. V té době jsem již pracoval v zahraničí a vrátit jsem se neměl kam. Pár dnů na to zemřela. Na pohřbu jsem pronesl krátkou řeč a po rozchodu smutečních hostů ze závěrečného posezení pohřeb skončil. Žádná vize, žádný přechod, nic. Asi po půl roce jsme se s dědici domluvili, že se půjdeme podívat na dům, který zůstal opuštěný a prázdný. Velmi mě překvapila ponurá atmosféra domu, jakýsi těžký příkrov, těžká mlha beznaděje, zoufalství, nehostinné  prostředí, které jsem z dřívějška neznal. V největší místnosti domu, u krbu ve velkém křesle seděla - má sestra. Pochopitelně pouze její duše, ale byla strnulá, apatická, jakoby potažená jakýmsi pavučinovým závojem. Měl jsem z toho tak špatný pocit, že svůj úmysl tam přespat jsem velmi rychle změnil a co nejrychleji jsem odjel. Přemýšlel jsem, co se tam stalo a co se s tím dá dělat. Věděl jsem, že to není v pořádku. Už si nevzpomínám, jestli jsem se obrátil o pomoc na své průvodce, nebo mi přišlo řešení intuicí, najednou jsem věděl co je třeba udělat a jak. Moje sestra, tím, že odmítla bohoslužbu za zemřelé, byla prostě ponechána tam a tak, jak si přála. Po uložení mrtvého těla do země duše nevěděla, co má dělat, kam jít, co si počít a tak se vrátila domů, tam kde to znala. Tam jsem ji po tom půl roce našel, ale byla by tam i po deseti nebo i více letech. V tomto stavu čas běží úplně jinak než živým lidem. Pak už to šlo ráz na ráz. Bylo jasné, že duše musí být nasměrována, musí vědět kam má jít a jak se dostat za svými předky. Jediné, co ji od tohoto cíle dělilo byla nevykonaná zádušní mše. Prozkoumal jsem možnosti a přes kontakty příbuzných byla nakonec zádušní mše vykonána, asi po roce od pohřbu, v Bazilice na Svatém kopečku u Olomouce. Měl jsem velkou radost, protože jsem všechny přípravy sledoval a jasně vnímal, velmi výrazně i okamžik nápravy. Viděl jsem scénu jako předtím, tentokrát tam byla jen má matka a na mou sestru tam již čekala. Napravo stála má matka, zleva přicházela sestra, doprovázena dvěma anděly, kteří pak dále nepokračovali a zůstali stát. Sestra se s udiveným výrazem ptala: Jé, mámo, kde to jsem? a matka jí odpověděla: No to jsi tady u nás, ona na to: A jak jsem se sem dostala?, matka odpověděla: To Jeník, sestra na to: On tu je taky?, matka: Ne, ale zařizoval to... pojď, a obě odešly opět zády k místu pozorovatele. Prostě radostné rodinné setkání, jako předtím.

Dnes vím, jak jsou obřady důležité, k čemu slouží a co pro zemřelé znamenají. A kdo to dočetl až sem už to ví taky.