Moje Advaita

 Možná bych mohl zmínit, jak jsem se dostal k advaita - vedantě. Dnes můžu říct, že je to asi to nejlepší, s čím jsem se na své duchovní cestě setkal. Přibližně před čtrnácti lety lety, jsem se setkal s astrologem Antonínem Baudyšem st., kterého jsem v té době požádal o vypracování horoskopu, jak už to tak v klíčových dobách života bývá. Chtěli jsme stavět dům, zajímalo mě jaké jsou vyhlídky atd atd. Docela jsme si sedli a při jedné takové konzultaci mi doporučil Eckharta Tolleho. Překlady jeho knih se začaly v té době objevovat i v Česku, začalo to myslím knihou Moc přítomného okamžiku. Trochu jsem se na to mrknul, ale nijak mě to neuchvátilo, projev Tolleho mi připadal poněkud amorfní, rozvláčný, a navíc jsem měl před sebou stavbu domu, podnikání atp. Věnoval jsem se tedy každodenním záležitostem, ale průběžně, sem tam jsem sledoval, co se na internetu děje. Protože to byla příbuzná oblast, YT mi nabízel i jiné tituly a mezi jinými i Moojiho, jako učitele advaita vedanty, ikdyž tehdy se to tak tuším ještě nenazývalo. Nebo mi to v té podobě neutkvělo v paměti, kdežto Mooji naopak ano. Jeho satsangy na kanálu YT mě tehdy velmi zaujaly, presentoval něco a takovým způsobem, který mi absolutně vyhovoval. Později jsem zjistil, že je to žák Papajiho a ten zase žákem Maharišiho z Arunačaly, kterého jsem z dřívějška okrajově taky znal. Později přibyly další autority jako Rupert Spira, Alan Watts nebo Šrí Nisargadatta Maharádž. Nicméně začal jsem u Moojiho. Asi v roce 2016 jsem se systematicky začal věnovat jeho videím, začátkem roku 2017 (29.ledna na Moojiho narozeniny) jsem se zúčastnil zakládajícího setkání jeho Sanghy ČR a SR v Brně. Aktivně se jejího života nemůžu bohužel účastnit, česká sangha (společenství) je pro mě trochu z ruky. Mooji sám žije v Portugalsku, kde pořádá na podzim týdenní retreaty (pobyty v ústraní) pro každého zájemce. Pochopitelně pro toho, kdo se stihne včas přihlásit, kapacita cca 500 lidí v jednom běhu je téměř ihned vyprodána. Dvou ročníků - 2018 a 2019 - jsem se zúčastnil (a taky 2020 v Rišikéši v Indii) a teď o tom něco chci napsat.

Nemá asi smysl popisovat peripetie mých cest, bylo to vždy naprosto originální a neopakovatelné  dobrodružství, které končilo jakoby zázrakem šťastně. Jednou to byla stávka taxikářů v Lisabonu, kdy mi kvůli ní ujelo co mohlo, ocitl jsem se pak uprostřed noci v portugalském vnitrozemí na venkovském nádraží, kde nebylo ani živáčka, podruhé zase vyprodaná kapacity vlaku, kdy další jel až druhý den atp. (V Indii mi zase uletělo letadlo na vnitrostátní lince kvůli průtahům a vstupním obstrukcím na letišti v Dillí...atd.) Nicméně vždy jsem dorazil na místo akce včas, v Portugalsku se to konalo vždy v resortu letoviska Zmar (více na https://mooji.org nebo www.mooji.cz, na Facebooku, na YT). Ubytování v chatkách po 4-6 lidech, pestrá vegetariánská kuchyně - naprosto fantastická, 50m bazén, dokonalá organizace, nádherné počasí. Den sestával z dopoledních a odpoledních přednášek (satsangů neboli setkání ), snídaně, oběd, večeře, klid, ticho. Ano, ticho, byl to tichý retreat, tzn. účastníci mezi sebou nemluvili, dokonce i v místních obchůdcích se suvenýry psali svá přání na lístečky a obsluha jim mlčky vyhověla. Napoprvé mě to udivilo, pak jsem si zvykl, v chatce nás bylo osm a nevěděl jsem kdo je odkud, všichni to brali velmi vážně. Až poslední den při balení věcí kázeň poněkud polevila a tak jsem se dozvěděl, že jeden spolubydlící je z Nového Zélandu, další dva z USA, zbytek si už nepamatuju. Ani noční zážitky nebyly bezvýznamné, hlavně pro mé spolubydlící. Protože jsem přišel jako poslední, zbylo na mě místo nahoře na patrové posteli. Beze slova jsem se tam za tmy vyšplhal a usnul. Zdálo se mi sice, že se něco děje, ale spím jak zabitý a nevnímám. Ráno se mi zdálo, že někteří spolubydlící nevypadají šťastně ani odpočatě, zachytil jsem i kosý pohled. Ta noční aktivita doléhající ke mně zdáli bylo to, že ze spodní postele kopal zoufalý spolunocležník do mé matrace, aby mě odradil od příšerného chrápání. Snažil se marně. Tajně jsem porušil pravidlo a když mi to došlo, slíbil jsem mu, že budu spát pro změnu zase já v kuchyni na krátké pohovce za zavřenými dveřmi. Druhý den jsem vypadal jako on den předtím, nevyspalý, rozlámaný jako bych vypadl z mlátičky, a pak jsme se vystřídali ještě jednou. Ale to nebyly nejsilnější zážitky, těm se budu věnovat dál.

Jak jsem již napsal, den byl rozdělený na dopolední a odpolední setkání. Dopoledne začínalo tím, že ze záznamu pouštěli asi půlhodinovou řízenou meditaci, kde Mooji vedl účastníky krok za krokem ve stati nazvané Invitation, tzn. Pozvání. Je to text, který zve posluchače k návštěvě u Moojiho, ale před vstupem je nabádá nejen k odložení obuvi, ale i k odložení své mysli, svých vzpomínek na minulost a představ budoucnosti, dokonce i atributů přítomnosti. Má to svůj smysl nejen pro text samotný, ale i pro sjednocení a naladění mysli každého jednotlivce, pro dosažení homogenní kvality a jednotné atmosféry. Když si představíte, že to děláte sami někde v ústraní, není to obtížná představa. Ale představit si, že to dělá poctivě a upřímně 500 lidí najednou - tak to už je síla, to je mimo jakoukoliv představu. Ta atmosféra je nepopsatelná a je doslova hmatatelná. Při této meditaci při správném provedení a při 500 násobném zesílení odložíte svou individuální mysl a zbude jen vaše pravé Já. To je to pozvání ke svobodě, jak se tato meditace jmenuje, osvobodíte se od svého falešného já a zůstane jen to věčné, ničím neomezené pravé Já. A  v tu chvíli jsem viděl zvláštní obrazy. Viděl jsem odložené lidské mysli , které nebyly namontované na žádnou osobu a nad nimi se vznášely strachy a démoni, kteří vypadali zcela bezmocně až vyděšeně, zoufale a zmateně poletovali sem a tam, a hledali tu svou mysl, ke které by se přimkli, ale žádnou nenalézali, protože ani jedna nebyla spojena s žádným nositelem. Démoni byli jako dětské omalovánky, byly to jen kontury oblud a strašidel, které si vytvořili lidi sami, a které si za normálních okolností sami vybarvují a vylepšují. Věděl jsem, že si je ti lidé, ti jejich tvůrci dokonce hýčkají a předhánějí se, kdo má většího stracha, většího a strašnějšího démona a když se jim zdám málo strašidelný, tak si říkali - tak mu ještě přikreslíme zuby trčící z tlamy a ještě to bylo málo, tak ještě kapající krev a více vypoulené oči. Zřetelně jsem věděl, že lidem tyto strachy vlastně nepatří, sami si je vytvořili a dokonce o ně i pečují, že ale lze žít bez nich a jde to docela dobře. Jde jen o to je odložit. Zrovna tak snadno, jako je vytvořit. Naše vlastní podstata je naprosto rezistentní, nic z toho se jí netýká, je věčná, zlatě zářící jako Slunce a nelze ji ničím ani nijak ohrozit, poškodit neřkuli zničit. Byla to nádherná a povznášející zkušenost, poskytující předtím netušenou sílu, pevnost a moc nekonečné a neomezené existence.

Pak následovala přestávka a po ní se vrátilo vše do starých kolejí, ale ta zkušenost a vědomost zůstala. Pak mám ještě dva zážitky. Jedno odpoledne byly bhadžany, jsou to hudební produkce a zpěvy, obvykle manter nebo jiného duchovního obsahu, či oslava božství v jeho různých podobách. A při jedné takové seanci jsem viděl, jak se zúčastněné shromáždění proměnilo v jakýsi obrovský kotel energie, vypadalo to jako ohromná nádoba naplněná vařícím olejem, kapky vyskakovaly nad hladinu a nad nimi se v jedné chvíli zjevil Šiva a tančil v rytmu bhadžanů. Vypadal jako postava klasicky zobrazována a nazývána Šiva Nataradža - Božský tanečník. Chvíli se zdržel, to když se produkce dostávala ke kulminačnímu bodu jak ve zrychlujícímu se rytmu, tak v hlasitosti a energetickém nasazení všech účinkujících, a pak zmizel. Bylo to velmi zvláštní setkání. No a pak ještě jedna příhoda z posledního večera. Na ten byl naplánovaný ohňový rituál. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit, ale jednalo se o večer s hudební produkcí, kdy v závěru každý z účastníků v dlouhé řadě postupoval v přednáškovém stanu před Moojiho, tam se krátce zastavil (pro požehnání neboli daršan) a pokračoval dále ven před stan, kde hořel velký oheň. Každý dostal do dlaně pár voskových kuliček, do kterých buď vložil své přání, nebo nežádoucí vlastnost, které se chtěl zbavit, nebo žádost o pomoc a pod. Já jsem v  postupující frontě vložil do těch kuliček přání - Chci odstranit překážky na své cestě k mému pravému Já. Když jsem se dostal na řadu, vhodil jsem kuličky do ohně a okamžitě na mě vyskočila zpět odpověď: Žádné nejsou. Existují jen ty, které sám vytvoříš. Prostě pravdivé a geniálně jednoduché, jako Pravda sama. Skvělý závěr.