Velikonoční.

 Jednou mi takhle ke konci roku 2017 zavolal Jakub, že by jsme se mohli spolu podívat do Jeruzaléma. Už jsem tam byl a znám to tam, a tak se mu zdálo, že by to byl príma výlet. Řekl jsem mu dobře, vyber termín a jedem. Vybral termín, let z Prahy do Tel Avivu, všechno bez problémů. Až později jsme zjistili, že to byl termín přesně na Velikonoce, 29.3 až 1.4.2018, náhoda? nevím, ale být v Jeruzalémě na největší svátek křesťanského světa mi přišla dobrá náhoda. Měl jsem v té době plnou hlavu problémů, přicházely nové a nové duchovní otázky a odpovědi nikde. Jeruzalém byl plný poutníků z celého světa, skupiny ochotníků přehrávaly na volných prostranstvích pašije, v ulicích Starého města jsme potkávali procesí nesoucí v popředí Ježíšův kříž, policie usměrňovaly davy, dopravu, vojáci na všechno dohlíželi, prostě dobře organizovaný mumraj. Bydleli jsme na v penzionu na Olivové hoře, Jeruzalém jako na dlani a tak jsme hned první večer vyrazili na průzkum Starého města. Moc dlouho to netrvalo a ocitli jsem se před kontrolním rámem vojenského stanoviště u Zdi nářků. Kontrola nezjistila nic závadného a tak jsme pokračovali v cestě ke Zdi. Měl jsem pocit, jako bych se vracel domů z dalekých cest, objala mě taková zvláštní energie, nádherná atmosféra,  teplo domova, prostě nepopsatelný pocit. Později mi došlo, že to byla Šechina, Boží Přítomnost, jejíž odlesk jsem zachytil a která přebývá u západní zdi Chrámu. Šel jsem rovnou ke kamenným kvádrům zdi a děkoval jsem za Milost, které se mi dostalo. V té době jsem řešil dilema sdělení mých průvodců, kteří mi jednou napsali: "Cesta k Bohu není cestou ega." Velmi mě to trápilo, protože čím více jsem se snažil tento problém nastudovat, tím více zmatků mi to přinášelo. Tvrzení jako - žádné ego neexistuje, nemůžeš ho tedy zabít ani zničit, bylo v protikladu s jinými tvrzeními, že největší překážka pokroku je tvé vlastní ego, do toho ještě Jung s Freudem. V podobných věcech jsem se beznadějně utápěl. Po nějaké chvíli jsem se otočil od zdi směrem prostranství před ní, kde jsme předtím stáli s Jakubem a "viděl" jsem před sebou jakousi postavu šaška či komedianta, který vykřikoval, hulákal, dělal salta, pobíhal z místa na místo a všelijak vyváděl, jen aby na sebe poutal pozornost lidí, zájem okolí. Byl to obraz jakoby skutečný, ale vnímal jsem ho svýma vnitřníma očima, jak jsem se mohl později přesvědčit. Uslyšel jsem hlas: Toto přece nejsi ty? Hlas se ozval vedle mne, když jsem stál obrácený u zdi. Byl to zvláštní pocit, jako když se jedna klidná, pevná , stálá, bazická část osobnosti dívá na nestálou, neklidnou, divokou a extrovertní druhou část téže osobnosti. Ne, ten divoký šašek vepředu, to nejsem já, to jsem věděl jistě. A slyšel jsem - ano, to je tvé ego. Popošel jsem směrem ode zdi a zastavil jsem se po pár krocích. Mířil jsem k Jakubovi, který zůstal stát na volném prostranství a od něhož jsem předtím odešel. Když jsem se zastavil, vše kolem mě náhle zmizelo, modlící se , ale i procházející lidé, stavby, dokonce i zeď a zůstal jsem jen já, a vedle mě byl asi 3 metrový zářivý, jasný, zlatobílý, ale neoslňující svislý oblak. V celé scéně nepadlo ani jedno slovo, vše probíhalo beze slov, snad telepaticky. Oblak vedle mě mi ukázal velký zčernalý, jakoby zuhelnatělý lusk, něco jako svatojánský chléb, nebo velký fazolový lusk. Nahoře měl ještě i suchou stopku, ze které se začal drolit. Byl asi metr a půl vysoký, půl metru nad zemí, pod ním se začala tvořit hromádka popele či jak to nazvat, tak nějak to vypadalo, byl to obal toho lusku, který se odshora drolil a postupovalo to dolů po celé délce lusku, pod ním narůstala kuželovitá hromádka popele. Pokračovalo to tak dlouho, až celý obal lusku zmizel a zůstalo jen zářivé světlo, stejné jako to vedle mě. Slyšel jsem: Já a Otec jedno jsme. Pochopil jsem, že mi byla dána milost uvidět odpověď na mou otázku ohledně ega, tak jasnou jako ono světlo, tak zásadní, jako základní Pravda, na které stojí celé Stvoření. Jediné, co nás dělí od Boha je naše ego, ano, najednou jsem tomu všemu rozuměl do nejmenších podrobností, byly mi zcela jasné všechny souvislosti s egem spojené a otevřela se mi přímá cesta, po které jsem tak dlouho toužil. Byl to nepopsatelný pocit. Po chvíli se vše začalo rozplývat a mizet, znovu se začaly okolo mě formovat budovy i lidé a pak tam stál i Jakub a díval se na mě. Přišel jsem k němu a ptal jsem se ho, jestli to taky viděl. A co?, zeptal se mě. Nic jsi neviděl, ptám se ještě celý mimo, a on, že nějaké černé chlapíky, jak se modlí u zdi. Ano, nejen takové vize, ale ani  jiné zkušenosti jsou prostě nepřenosné, jsou ryze individuální, i kdyby jste stáli vedle sebe jako já s Jakubem, nelze to sdílet. 

Tak jako každá moje cesta do Izraele byla ve znamení značných spirituálních pokroků - děkuji tímto svým duchovním průvodcům -  tak i tato byla úspěšná a v žertu jsem říkal, že já už mám po prvním dni splněno a můžeme jet domů. Nicméně u Zdi jsme byli pak ještě mnohokrát a jedna z odpovědí, které jsem tehdy dostal, byla i odpověď na otázku, jak se dostat vědomím z úrovně individuální mysli do úrovně Boží, jinými slovy sestoupit ze 6. čakry do 4 čakry. Existuje mnoho všelijakých příměrů, např. jak daleká je cesta k Bohu, odpověď zní 40 centimetrů, tzn. je to vzdálenost kterou vědomí musí urazit na cestě ze 6. čakry do 4. atp. Obdržená odpověď nebyla sice tak výrazná, jako ta již dříve popsaná, ale taky stojí za to. Nejdříve je třeba si uvědomit celý rozsah činností našeho individuálního vědomí v hlavě, v 6. čakře,  všechno to uvažování, myšlenky, vjemy, vztahy, city, vnímání jako takové a pevně je popsat a poznat. Nejlepší cesta by byla asi koncentrace a meditace, ale to je moje úvaha. Bylo by možné si to představit jako nedozírnou pláň vnímání, která by se šířila od naší 6. čakry v horizontální rovině v kruhu na všechny strany. Až by jsme si byli jisti, že jsme prozkoumali všechno co lze a dostatečně se v tom upevnili, celou tu horizontální rovinu vnímání bychom spustili do 4. čakry jako když se ve vaně vytáhne špunt a hladina vody klesne všude stejně o určitou výšku (v našem případě o 40 cm ze 6. do 4. čakry) a zase se ten špunt vrátí do odtoku. Pokud se nám to podaří, máme vyhráno. Ano, v tomto odstavci používám podmiňovací způsob, protože podmínky pro splnění toto úkolu u mne ještě nebyly splněny. Ale třeba někdy taky budou.